Dokumentární filmy se nepřestávají natáčet

Kristína Pupáková je jedním ze studentů, kteří se věnují dokumentárním filmům, hledáním námětů pro ně a jejich následnému tvoření

Opava – Dokumentaristika je velmi důležitá a neměla by vymizet. Uchovává příběhy, které bychom jinak neznali a nemohly by na nás působit. V tomto žánru se natáčejí filmy a jejich výhodou je vizuální moc. „Dokumentární film má schopnosti emoce lidí pohltit, uschovat a předat tomu, kdo se na něj podívá“, říká Slovenka Kristína Pupáková, která s natáčením takových filmů nedávno začala. Studuje třetí ročník oboru Audiovizuální tvorba na Slezské univerzitě. Do Opavy přišla z rodné Považské Bystrice.

* Co vás přivedlo do České republiky respektive do Opavy?

            Snad to byla náhoda nebo osud, nevím. Hlavní bylo, že mi připadaly vysoké školy v České republice atraktivnější v oblasti uměleckých oborů. Informace jsem si o nich našla na internetových stránkách. Podala jsem si několik přihlášek na různé školy a nakonec jsem se rozhodla pro Slezskou univerzitu v Opavě, kde mě zaujal obor Audiovizuální tvorba.

* V Opavě studujete už třetí rok, jak se vám ve městě líbí?

            S Opavou to byla láska na první pohled. Hned jsem si ji oblíbila. Tolik se liší od Považské Bystrice, ze které pocházím. Mám ráda historickou duši Opavy a její nádherné budovy.

* Jaký máte dnes názor na Slezskou univerzitu?

            Určitě pozitivní. Na univerzitě se mi líbilo už od prvních dnů. Spíše mě mrzí názory, se kterými jsem se setkala. V povědomí lidí je dost podceňovaná, ale podle mě je na stejné úrovni s ostatními vysokými školami. Také si myslím,že zde pracuje mnoho zajímavých pedagogů, kteří studentovi umí předat své zapálení pro věc, ale velmi přirozenou formou, např. Jakub Chrobák a Eva Höflerová. Jsem ráda, že mohu pracovat s takovými lidmi, a vždy budu hrdá na Slezskou univerzitu, na svou alma mater.

* Obor Audiovizuální tvorba je dosti mladý, jste spokojená s jeho kvalitou?

            Je pravda, že můj obor je opravdu ještě „v plínkách“,ale je proto přirozené, že ho čeká dlouhý růst. Doufám, že až dospěje, stane se řádným členem umělecké společnosti a bude mít velmi dobré absolventy. Ovšem začátky oboru, kterých jsem byla svědkem, nebyly zrovna nejlepší. Měli jsme např. velké problémy s technikou, ale vše se rychle zlepšilo díky Monice Horsákové, která pro tento obor udělala opravdu hodně. Věřím, že audiovizuální tvorba bude na tom jen a jen lépe a to i ze strany studentů. Je potřeba jejich tvořivost, která se posléze spojí s vědomostmi. Pak vzniká cesta pro kvalitní tvorbu. Je důležité, že se zde studenti setkají s oporou v lingvistice. Sepjetí s jazykem je velmi důležité pro pochopení a práci se slovem. Navíc je možnost vytvoření přátelského kolektivu, jako se to povedlo našemu ročníku, a následná spolupráce v budoucnu. My už takovou spolupráci máme vymyšlenou ve formě tvůrčí Nezávislé filmové skupiny (NEFIS), v rámci které bychom produkovali hodnotná dokumentární díla. Tato chuť pracovat pramení mimo jiné i ze zkušeností, které jsme získali během studia. Měli jsme možnost spolupracovat s lidmi z České televize, za což jsem dnes moc vděčná, protože si teď více vážím jejich práce, ale pochopila jsem, že by to nebylo pro mě. Neuměla bych dělat věci na objednávku. Raději tvořím ze sebe samé, ze svých soukromých podnětů.

* Jak přišel nápad natáček dokumentární filmy?

            Upřímně jsem se dokumentárnímu filmu zprvu vyhýbala. Přišlo mi, že je člověk příliš závislý na lidech, kterých se příběh týká. Posléze jsem si uvědomila, že to tak není. Dokumentární film má schopnost emoce lidí pohltit, uschovat a předat tomu, kdo se na něj podívá. Zaměřila jsem se tehdy na tvorbu Špáty a následně na české dokumentaristky, u kterých jsem si dříve neuvědomovala jejich přínos.

* Kde získáváte náměty pro film?

            Jedno velké téma mě osobně provází životem a následně jsem ho nalezla i u českých dokumentaristek. Zaměření na ženské sociální problémy se stává mým směrem. Můžete mě nazvat i feministkou, ale to není feminismus, který srovnává muže a ženy. To je hloupé, protože žena a muž se srovnávat nedají. Jsme jiné. Jsme přeci všechny jedinečné a neměly bychom se podceňovat. Slovanské ženy jsou jiné než ostatní Evropanky, jsme takové akčnější, a proto mě zaujala událost, která se stala v únoru tohoto roku v Rusku. Tři členky feministické punkové aktivistické skupiny PUSSY RIOT se účastnily kontroverzního vystoupení v kostele. Měl to být boj proti spojenectví církve a politiky. Tyto ženy chtěly jen upozornit na problém, ale byly za to zatčeny. Jedna už je na svobodě díky peticím a snahám, ale dvě si stále odpykávají dvouletý trest v pracovních táborech. Podotýkám, že ženy skupiny PUSSY RIOT jsou vzdělané ženy z Univerzity Lomonosovy a bojují, aby se nejen jejich dcery v budoucnu měly lépe. Tato problematika mě natolik zaujala, že jsem si ji zvolila jako téma své bakalářské práce, kde se zaměřím na vliv médií na vývoj feminismu v postsovětských státech, a uvažuji o tomto tématu jako o námětu pro svůj magisterský film.

* Pracujete v současné době na nějakém dokumentárním filmu?

            Zrovna pracuji na absolventském dokumentárním filmu, ve kterých divákovi, spolu s Michaelou Horňákovou, se kterou spolupracuji, ukážu život dvou žen, se kterými se osud nemazlil. První má dlouhou zkušenost s drogami a silné na tomto tématu je, že tato žena má sestru, která je úspěšná, zdravá a šťastná, a tak je pro ni zážitek s drogami mnohem horší. Druhá žena si prožila peklo v nemocnici a překonala náročný rehabilitační proces, při kterém se učila dokonce i znova mluvit. Život se jí zkomplikoval nehodou, při které přišla o nohu a sama potřebovala pomoc druhých. U těchto dvou žen, které považuji za hrdinky, chci demonstrovat jejich sílu. V jejich mladém věku, který je okolo 20 let, poznáme, že i mladí lidé mají špatných životních zkušeností až moc. Tento film bude součástí dokumentárního cyklu Děti osudu, který bude tvořen celkem třemi absolventskými filmy z mého ročníku. Zájemci o tato silná životní témata se mohou těšit na jejich uvedení v Opavě a také v Ostravě.

* Máte nějaký sen?

          Přiznám se, že příliš často nesním a nijak zvlášť nepřemýšlím o budoucnosti a podobných tématech. Ale přeci si něco přeji. Ať se mi stane v životě cokoli, doufám, že se s tím vyrovnám stejně statečně jako ženy, o kterých natáčím dokument. A také ať se mi vyplní mé motto: Stát se člověkem, který se mi nehnusí.  

Deník, 2. 12. 2012, autor: Silvie Březinská